Jaroslav Kugler je součásti A-týmu již šestnáct let! Užívám si to do dneška, říká

12.2.2016

Klub

Jaroslav Kugler

Plzeň – Reprezentační pauze se nyní ponoříme tak trochu do zákulisí hokejistů a extraligy. K dnešnímu rozhovoru jsme přizvali Jaroslava Kuglera, nejen maséra A-týmu, který na západě Čech působí již od roku 2000.

Jak dlouho už působíte u týmu?
Na zimním stadionu už momentálně dělám šestnáctým rokem. Dostal jsem se k hokeji poměrně komplikovaně, protože jsem dělal dlouhá léta maséra u házené a dříve jsem i házenou hrál. Dá se říct, že tělem a duší jsem házenkář. Dělal jsem maséra u házené poslední roky před přechodem k hokeji profesionálně, dlouhá léta před tím jako vedlejšák.

Vy jste dlouhá léta hrál házenou a následně i profesionálního maséra, je to tak?
V roce 1997 skončila firma, ve které jsem dělal. Házenou začala tehdy podporovat firma Kovopetrol a nabídli mi, abych práci maséra dělal profesionálně. To trvalo tři roky a začaly finanční problémy klubu, který následně úplně zanikl. To do konce života nepřekousnu, protože jsem se pohyboval u házené přes třicet let a do dneška nechápu, jak se to mohlo stát. Pokaždé když si na to vzpomenu, tak je mi těžko u srdce.

Jak se tedy zrodil váš přechod k hokeji?
Když jsem viděl, že ta házená jde do kytek, tak jsem musel tu situaci řešit. Měl jsem rodinu, tři dospívající děti, takže jsem řešil dvě varianty, jít pracovat do Škodovky, nebo zkusit získat místo profesionálního maséra, což bylo buď u hokeje, nebo fotbalu. Na fotbale mi nabídli práci, ale jen u mládeže jako vedlejšák. Na hokeji jsem jednal s tehdejším manažerem Pavlem Setíkovským, ale ta jednání se docela táhla, jednou to vypadalo, že ano, pak ne. Nakonec jsem zjistil, že přede mnou zkoušeli ještě někoho jiného, ale neosvědčil se a ozvali se mi, že můžu přijít hned druhý den.

Pracovat naplno u házené nešlo?
U házenkářské reprezentace jsem byl také několik let, v roce 1990 třeba i na MS, ale tam to není stálá práce, ale jsou to spíše jednorázové akce. To je i v hokeji podobné, u reprezentace je Zdeněk Šmíd a Petr Ondráček. Já jsem na akcích osobně až po skončení sezóny v klubu.

Jak to vypadalo po vašem nástupu?
Když jsem sem přišel, tak jsem měl nějakou představu na ohodnocení, nakonec jsem dostal tehdy ještě o 2000 více. To jsem ale netušil, kolik času tady budu trávit. (úsměv) V té chvíli jsem byl šťastný, že mám práci, která mě baví.

Kolik hodin pro představu trávíte na zimním stadionu?
Průměrně se pohybujeme kolem čísla 250 hodin měsíčně, když je třeba play-off tak trávíme na zimáku kolem 300 hodin za měsíc.

Baví vás vaše práce i po šestnácti letech na zimním stadionu?
Užívám si to do dneška, i když někdy už jsem trochu unavený, ale to je věkem. Je to něco jiného než u házené, tady člověk musí být zručný, protože se tady člověk stará o výstroj a hlavně brusle. U házené člověk řeší masírování a nějaký pitný režim, tady je toho mnohonásobně více. Od začátku jsem ale neměl problém, jedna z první věcí na co se mě tehdy ptali, byla škola, kterou mám. Já jsem vyučený strojní zámečník, takže asi po 14ti dnech mi dali na starost broušení, což mi zůstalo do dnes.

Co jste dělal po nástupu k týmu, masírování bylo pořád hlavní náplní práce?
Dělal jsem od začátku všechno, co bylo potřeba. Hlavní bylo masírování a broušení, ale měl jsem na starost prádelnu, kuchyň a všechno možné. Kromě toho jsem dělal i úklid, protože uklízečka tady nebyla na stálo jako nyní, se současnou úrovní úklidu to vůbec nejde srovnat. Dříve chodili bývalí hráči každé pondělí si zahrát a následně seděli v jídelně v kabině. Já když ráno přišel, tak to bylo něco hrozného. Zakouřeno, všude nepořádek, z toho jsem býval nešťastný.

Jak se za tu dobu změnilo broušení bruslí?
Tehdy se brousilo jinak než dnes, tehdy nebyla taková bruska, jako máme nyní, na začátku jsme měli pákovou. Tam člověk měl nastavenou určitou výšku a nešlo s tím nijak hnout, ale už tehdy Petr Brouzda měl měrku na brusle a věděl, že by se mělo měřit a podobně. Já když jsem začal u národního týmu, tak se koupila klasická bruska se stojánkem, která jde nastavovat. To je úplně něco jiného. Je to časově náročnější a člověk musí být šikovný, ale pro hráče je to velká změna k lepšímu. Když přijde hráč z nějakého jiného klubu, tak někdy úplně žasnu, jak má nabroušené brusle.

Jak dlouho je potřeba na nabroušení jednoho páru?
Když ty brusle jsem už dělal, tak už to není tak hrozné, ale když je dělám poprvé a vidím, jak jsou hrozně udělané, tak je to práce na dvacet minut a déle. Když jde jen o broušení, že jsou tupé nože, tak je to kolem deseti minut, patnáct minut když je tam nějaká nehoda jako třeba stržená hrana.

Jak se liší broušení u hráčů, jestli vůbec?
Mají různé žlaby, někdo má mělký žlábek, někdo hluboký. Já mám na té brusce takovou měrku a podle toho už si to reguluji. Od nuly do dvanácti je ta osminková stupnice. Nejméně se dá brousit trojka, to je hodně velký žlab, který mají hlavně brankáři. Hráči to mají různě kolem 5,6,7 nebo 8. Vím, že třeba ve Vítkovicích brousí jen dva druhy žlabů, což je pro mě nepředstavitelné. U mě si hráč může říct na brusle, co chce.

Nabrousit brusle pro celý tým asi není úplně legrace?
Zabere to hodně času. Když se hraje třikrát týdně, tak mám seznam hráčů, kteří automaticky brousí před každým zápasem. To jsou hráči, kteří se na nic neptají, ani já jich a brousím jim brusle. Máme i pět hráčů, kteří brousí ještě po rozbruslení, ty mám také napsané. To jsou třeba Hollweg, Johnson nebo Kracík. Těch patnáct hráčů na seznamech brousí na každé utkání, což je i třikrát týdně. Ostatní podle potřeby, ti se napíšou na tabuli, kterou mám na dveřích, a dál se nemusí o nic starat.

Poslední roky jste i u národního týmu, jaká je vaše role tam?
U národního týmu je ta moje role jiná než v Plzni. Tam se starám jen o masírování, broušení tam má na starost Petr Ondráček z Brna. Ten jen brousí, já jen masíruji a starám se o pitný režim. Při přesunech jsme pak všichni stěhováci. To je velká dřina. Je to časově náročné a jsou tam i ty přesuny, ale zase je to nárazová akce. Můžu za sebe říct, že kdyby se něco třeba stalo Petrovi, tak to můžu vzít za něj, naopak by to ale asi nešlo, protože jsem ho viděl jednou masírovat a byla to hrůza (smích).

Liší se u národního týmu práce při akcích? Jestli se jedná o mistrovství světa nebo jen turnaj EHT?
Když jsou to nějaké akce před mistrovstvím, tak člověk ví, že z těch lidí tam třeba zůstane třetina, ale pak když přijedou ti profíci z NHL a jsou spokojení s mojí prací, tak to je ta nejlepší odměna. Byl jsem na pěti MS a olympiádě a ti kluci za mnou chodí a jsou spokojení. Řada z nich říká, že maséra v tom týmu téměř nemají. Je tam fyzioterapeut, který s tebou zahýbe, ale klasickou masáž tam nedělají.

Kdo chodí z reprezentantů za vámi pravidelně?
Tomáš Plekanec, Kuba Voráček, oba Michálkové, Židlický, Eliáš. Chodí jich hodně, třeba Petr Nedvěd, ten mě miloval a chodil pořád. Nevím, jestli to v Liberci nemají, ale ten byl vždycky spokojený, což člověka nabudí.

Poslední šampionát byl v Praze, bylo to v něčem jiné?
Mistrovství světa v Praze bylo specifické asi v tom, že tam byl daleko větší zájem lidí a ten tým byl pod větším drobnohledem, ale zase tolik se to nelišilo. Třeba v porovnání s Běloruskem se to pro nás nelišilo skoro vůbec, protože jsou to už vrcholné akce a všichni si na tom dávají hodně záležet.

Co je pro vás u národního týmu nejhorší? Stěhování věcí?
Tam je toho strašně moc. Jen těch beden s věcmi je tam strašně moc, to nepočítám tašky s výstrojí. V klubu si vozíme na zápas tři nebo čtyři bedny, tam jich je třeba pětadvacet.


 
 

Partneři